Časovka družstva na 100km
Před rokem jsme si v magazínu 53 x 11 přečetli zajímavý článek o závodu „Holická stovka“. Jedná se o časovku na 100 km čtyřčlenných týmů. Hned se nám to zalíbilo a domluvili se, že to musíme příští rok taky zkusit. Od června jsme v týmu párkrát vyjeli na trénink této specifické disciplíny. I podle rychlosti, kterou jsme v tréninku byli schopni udržet, jsme si začínali i věřit, že bychom mohli jet o solidní výsledek. Nakonec byl největší problém zorganizovat 4členný jakž takž vyrovnaný tým. K jádru týmu, které od začátku tvořil Kuba a Dalík, jsme hledali další členy. Nakonec to bylo těžší, než jsme čekali, a tak nás doplnil Milan Damek z MTB Kilpi Racing týmu a Petr Záruba z týmu ACK Stará Ves nad Ondřejnicí. V této finální čtverce jsme stihli 2 tréninky, kde jsme jeli už fakt rychle a vychytávali jak střídat a komunikovat při této rychlosti.
Vstáváme tedy v sobotu v pět ráno, abychom stihli dojet do Holic. Po měsíci veder lije jak z konve, což není pro jízdu v těsné skupině úplně ideální. Naštěstí na místě startu je počasí lepší. Organizace celého závodu je sympaticky punková. Jde vidět, že místnímu týmu Bike Freaks Holice jde hlavně o zachování této vymírající disciplíny. A musím říct, že si této snahy vážíme, protože by to byla škoda.
Krátké rozjetí a už je start. Startujeme jako devátý tým v tříminutových intervalech. Jsme velmi namotivováni a hned po startu letíme na rovině furt pade. Tato rychlost způsobuje, že při průjezdu následující vesnicí do nás málem vjede odbočující cyklista a pak i auto, kteří nečekali, že tam budou cyklisti překračovat povolenou rychlost v obci. To nás trochu rozhodilo, a tak jsme nestihli pozorovat šipky na cestě a zahli špatně. Naštěstí jsme si toho rychle všimli a pokračovali zase správným směrem. Chvíli pak trvalo dostat se do tempa, ale brzo jsme se zase blížili magické hranici 50 km/h. V tom nás nakoplo, že dojíždíme jeden tým za druhým, smazáváme tříminutové intervaly ze startu a vždy kolem nich jen proletíme.
A je tu první kopec. Tam jsme vletěli opět namotivováni a za to trochu zaplatil Kuba, kterého jsme tam trochu zatavili. Trochu jsme zvolnili, abychom jej neurvali, protože až do půlky musí jet tým kompletní. Pak bychom se mohli teoreticky urvat a dojet ve třech. To by bylo ale škoda, protože na rovině jsme využívali Kubovy silné stránky, kdy nás krásně potáhl.
Zbytek trasy jsme jeli jako dobře sehraný tým. Na špici jel každý cca 40 vteřin na plno. Pak trojnásobek tohoto času v háku, kde se dalo slušně odpočinout a pak zase další špice na plno a tak furt dokola. Čas i kilometry rychle ubíhaly. Když v tom slyším: „Máme posledních 9 kiláků, tak jedeme na plno!!!“ Citelně se přidalo a už ani v háku se nedalo tak odpočinout. Ale šlo o vše. Věděli jsme, že jedeme dobře, když jsme tolik týmů předjeli. Ale taky jsme věděli, že za námi startovali Ski Bike Centrum, které známe ze závodů Kola pro život. To byl velmi silný soupeř a motivace tlačit pořádně do pedálů. Naráz poslední brdek a let z kopce do Holic. Poslední kilometr stehna pálila jak čert. Projeli jsme cílem a čekali na kluky ze Ski Bike. Věděli jsme, že když dojedou minimálně 6 minut po nás (jak startovali), tak bychom měli vyhrát. Bohužel proletěli cílem už 5 minut po nás. Tak z toho bylo při premiéře 2. místo. Ale zase nás těší, že jsme celý závod objeli ve čtyřech a nikdo nespadnul, jako se to povedlo jiným týmům. Aspoň máme motivaci se vrátit a posunout se na nejvyšší stupínek. Velkou motivací je i krásná trofej – starobylý cepín.
